To už bych nechtěl nikdy zažít…..

…tato věta zazněla v pátek 22.9.2006 večer v budově Orlovny ve Slavičíně několikrát.

Byla pronesena JUDr. Janem Haluzou, bývalým vrcholovým sportovcem, trenérem Emila Zátopka a politickým vězněm bývalého totalitního komunistického režimu, který i se svou manželkou Věrou přijal pozvání do Slavičína k besedě Život ve stínu. Dalšími hosty byli senátor Jiří Stodůlka a poslanci Parlamentu ČR Michaela Šojdrová a Ludvík Hovorka.

Dlouholetá přítelkyně manželů Haluzových paní Emílie Malíková seznámila posluchače s jejich životními osudy. Poté již začal hovořit pan Jan Haluza a střípky vzpomínek poodhalil temné úseky svého života. Života cíleně ničeného komunistickou zvůlí, pro kterou nebyl žádný problém obvinit a odsoudit kteréhokoliv slušného člověka za něco, co neudělal a poslat jej do nejtvrdšího vězení na dlouhá léta. Do vězení plného fyzického i psychického týrání, kde lidský život neměl žádnou cenu a pár bachařů rozhodovalo o tom, zda vězni ještě někdy uvidí světlo světa mimo zdi vězení, či ne.

Pan Haluza hovořil o tom, jak mu příslušníci StB v Uherském Hradišti poručili obout těžké šněrovací boty, připravené k mučení elektrickým proudem. Co nastalo pak, bylo strašné a nelidské. Elektrický proud mu svíral srdce, ochromoval mozek a způsoboval těžké svalové křeče. Tímto způsobem probíhal nelidský výslech. Pan Haluza hovořil také o tom, jak v táboře Bratrství na Jáchymovsku prožívá nekonečnou, asi týden trvající vražednou samotu ve sklepní kobce. Ta byla jen jeden metr vysoká, široká a dlouhá 1,5 m. Bylo to v chladu, bez jídla, pití, spánku, bez možnosti se postavit a narovnat. Toto utrpení přerušovaly jen výslechy ve stoje, vedené tak, že každou hodinu přišel jiný vyšetřovatel. Pak hladem, žízní a nedostatkem spánku omdlel. Dvaadvacet dní v bezvědomí a blouznění bojoval o život. A i tehdy byl připoután dlouhými řetězy, které bránily vězňům v útěku. Svým řinčením všem připomínali, že jsou „zločinci“. A pak se stal zázrak. Probral se k životu a mlčky civěl na všechno s obrovským úžasem. Všichni si mysleli, že přišel o rozum. Až po čase začal vyslovovat: č…č…č…, pak člověk. To byla odpověď vyšetřovateli, co kolem sebe vidí. Neviděl odsouzené, mukly, ani vězně, viděl člověka. Pak se začal znovu učit mluvit.

Po celou dobu vyprávění bylo v místnosti hrobové ticho a v očích posluchačů se zračil údiv střídající se s děsem nad tím, co slyšeli. Byl to natolik emotivní zážitek, že toto ticho trvalo ještě chvíli po tom, co se vyprávějící odmlčel. Teprve pak někteří z posluchačů našli v sobě sílu k položení konkrétních otázek, s jejichž odpověďmi ve velké míře pomáhala paní Haluzová, která byla za komunismu také vězněna z politických důvodů a po celou dobu byla svému Janíčkovi (jak svého manžela krásně oslovuje) velkou oporou. Manželé Haluzovi jsou i přes svůj požehnaný věk a prožité útrapy velmi vitální, svým projevem a svou osobností si získali všechny posluchače, jejichž poděkováním byl spontánní potlesk vestoje. Všichni jsme odcházeli s vědomím, že si zkušenosti manželů Haluzových nenecháme jen pro sebe, ale budeme je říkat dál i těm, kteří na této besedě nebyli, dokud si neuvědomí, že svoboda je dar a že další vládu komunismu určitě nechceme už nikdy zažít.

Snad i naši vrcholoví politici si toho budou vědomi při hledání východiska z dnešní patové politické situace. Pokud však již dnes někdo zapomněl, jaká bezpráví se udála mezi lety 1948-1989, měl by se lépe dívat kolem sebe. Ještě mezi námi žijí lidé, kteří na vlastní kůži poznali, co se skrývá pod slovy zločiny komunismu.

Pavel Studeník