Luhačovské Zálesí
Jako Luhačovické Zálesí vymezujeme oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice, která leží na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí, v níž se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí.
Nejstarší středověké osídlení v oblasti Luhačovicka bylo v Biskupicích, Sehradicích a Velkém Ořechově. V období od poloviny 13. do poloviny 14. století pak v kraji probíhala významná kolonizační vlna (v této době byly založeny například Pozlovice, Hřivínův Újezd, Sehradice a Slopné), která byla převážně česká. Po husitských válkách nastalo více než půlstoletí bojů, krize a zmatků, což ve svém důsledku zname nalo, že na území záleského mikroregionu zanikly některé tehdejší usedlosti, dokonce i několik vsí (Opatovice, Březůvky). Šestnácté století přineslo celé zemi klid a ekonomický vzestup. Byly obnoveny i mnohé zpustlé vesnice (právě Březůvky), rozvoj přinášel rozšířený chov ovcí a koz, tedy „valašského dobytka“, rybníkářství a pivovarnictví (panský pivovar ve Velkém Ořechově). Naopak 17. století přiná-šelo kraji proti předchozímu období prosperity a míru opět zkázu: bočkajovský vpád, třicetiletá válka a vpády Turků. Lánová komise roku 1670 zde zjistila více než třetinu zaniklých hospodářství. Barokní atmosféra velmi oživila zejména kulturní dění. Dala vzniknout mnoha architektonicky hodnotným stav bám (chrám ve Velkém Ořechově, mariánský poutní kostel v Provodově). Významného privilegia se v té době dostalo Pozlovicím, kterým roku 1758 udělila Marie Terezie tržní práva a Pozlovice se staly městečkem. Tereziánská éra byla také dobou rozvoje školství.
Nejstarší středověké osídlení na Slavičínsku a dále směrem k Loučce a především v prostoru při Vlárském průsmyku s královským hradem Broumovem je doložen k roku 1255. Území Slavičínska etnograficky spadá pod Valašsko, které má svůj prapůvod v Rumunsku, odkud zde žijící Valaši migrovali od 14. století. Prostřednictvím svých předků sem přenesli nový způsob chovu koz a ovcí (tzv. valašského dobytka) a zpracování jejich mléka. V 17. a 18. století probíhala pasekářská kolonizace na svazích horských údolí. Kulturní zvláštnosti, které reprezentovaly valašské pastev ce, byly přitažlivé pro ostatní obyvatelstvo. Ovlivnily integrační proces na jednotlivých pastvinách, a to v dialektu, hudbě, tanci a v tradičním oděvu, jehož ústup začal nejdříve. Protože okolní obyvatelstvo si těchto odlišností od 17. století všímalo, začali si obyvatelé Valašska uvědomovat svoji identitu a do přelomu 19. a 20. století znovu oživovali reprezentační znaky regionální sounáležitosti, např. obnove ný kroj, hudba a tanec včetně jejich záznamů, interiérové prostředí s tradičním nábytkem, vznikaly muzejní sbírky. K rozsáhlému kulturnímu dědictví patří různé formy folklóru, ale i charakter horské krajiny, v níž jsou lesy prostoupeny pastvinami, polanami a rozptýleným osídlením na nich. Lze tam ještě najít tradiční roubené stavby kolem dvorů s jasany a lípami, s hrazenými výhony pro dobytek a horskými políčky okolo nich. Hlubokou tradici na Valašsku má i ovocnářství a pálenictví, především slivovice. Oblast jižního Valašska včetně Slavičínska proslula zvěroklestičským řemeslem se svým specifickou mluvou, oděvem a architekturou, ve kterých se odrážely poznatky z pracovních cest zvěroklestičů.
Zálesí bylo dříve především zemědělským krajem. Významnou roli zde hrálo dobytkářství, ovocnářství (rozšířeno bylo sušení ovoce a výroba pálenky), ale také včelařství. Mnoho lidí odcházelo za obživou na sezónní práce, nejednomu se jako nejlepší východisko jevilo vystěhování, ponejvíce do Ameriky. Průmysl v záleském mikroregionu reprezentovaly například výroba borovičky, slivovice a likérů Jelínek a synové (Luhačovice, 1856), Bujárkův závod na výrobu součástek jízdních kol (Luhačovice, 1926) nebo biskupická cihelna (1927).
Oživení zdejšímu podnikání přinesl především rozvoj lázeňství v Luhačovicích. Poprvé byly luhačovické prameny lékařsky zhodnoceny již roku 1669. V lázních vyvěrá celkem 16 léčebných vod, jeden pramen je sirný: (nejznámější z nich jsou prameny Vincentka, Ottovka, Aloiska a Amandka). Dnes jsou Luhačovice našimi jedinými lázněmi s kompletním zařízením pro léčení cest dýchacích. Prameny se používají k pitné léčbě, koupelím a inhalacím. Charakter luhačovickým lázním dodává zvláště ar chitektura Dušana Jurkoviče (Jurkovičův dům, Jestřabí, Slovácká búda aj.). Mezi dalšími lázeňskými domy vyniká Společenský dům arch. Králíka. Samostatným architektonickým komplexem je Velká lázeňská kolonáda podle návrhu architekta Pořízka. Lázně navštěvovala celá řada osobností, obzvláště inspirovaly Leoše Janáčka. Roku 1936 byl Luhačovicím udělen statut města.
Podnikatelskými symboly Slavičínska se stala jména Pivečka a Strážnický. V roce 1860 byla ve Slavičíně založena Pivečkova koželužská dílna, která postupně vyrostla v obuvnickou továrnu. Nová vlna oživení podnikání a rozkvětu oblasti nastala po odeznění hospodářské krize třicátých let 20. století. Pro Slavičínsko mělo obzvláště velký význam založení zbrojovky v Bohuslavicích nad Vláří (1935 - 1936). Velké změny nastaly po druhé světové válce. Pilířem místního průmyslu se staly slavičínské Vlárské strojírny. V zemědělství se po roce 1949 začala zakládat, většinou násilnou, přesvědčovací cestou, jednotná zemědělská družstva.
Dnes je Luhačovské Zálesí vymezen členskými obcemi mikroregionu Luhačovské Zálesí. Jsou to Biskupce, Březůvky, Dobrkovice, Dolní Lhota, Doubravy, Horní Lhota, Hřivínův Újezd, Kaňovice, Kelníky, Ludkovice, Petrůvka, Podhradí, Pozlovice, Provodov, Sehradice, Rudimov, Slopné, Velký Ořechov a města Luhačovice a Slavičín, které jsou přirozenými spádovými centry. Slavičínsko je zemědělsko-průmyslová oblast vymezena městem Slavičín včetně jeho místních částí Divnice, Hrádek na Vlárské dráze, Nevšová a obcemi Petrůvka, Lipová a Rudimov. Luhačovicko je oblast charakteristická lázeňstvím se specifickým zaměřením na cestovní ruch a volnočasové aktivity, vymezena městem Luhačovice včetně místních částí Kladná-Žilín, Polichno, Řetechov a dalšími obcemi mikroregionu.
Příležitostí pro současný rozvoj regionu Luhačovské Zálesí je kvalitní a zachovalé životní prostředí, zemědělství šetrné k životnímu prostředí, využití bohatých kulturních tradic a lázní Luhačovice, které jsou největšími lázněmi ve Zlínském kraji. Kvalitu života na venkově výrazně ovlivňuje občanská vybavenost, dostupnost služeb, dostupnost zařízení pro aktivní trávení volného času obyvatel, vzhled obcí a okolní životní prostředí a pracovní příležitosti v místě bydliště obyvatel. V roce 2007 byla založena místní akční skupiny ( MAS ) Luhačovské Zálesí s cílem napomoci rozvoji regionu. Snahou této skupiny je, aby Luhačovské Zálesí bylo regionem zdraví, krásy a prosperity. K tomu by nám měly pomoci i finanční prostředky z Evropské unie v rámci programovacího období 2007 – 2013.
Jako zástupce MAS jsem přesvědčen že Luhačovské Zálesí a jeho okolí mají ideální podmínky pro rozvoj lázeňství a turistiky. To, že zdraví je darem, o které je nutno pečovat, si uvědomuje stále více lidí. Proto chceme svými aktivitami přispět k tomu, aby toto prostředí, doplněné o kultivované urbanizované území obcí a měst s upraveným veřejným prostranstvím a estetickými budovami, bylo zachováno a dále kultivováno. Krásné prostředí je nezbytnou kulisou pro zdraví těla a ducha. Od toho je již jen kousek ke zdravým mezilidským vztahům a zdravým podnikům, které jsou předpokladem prosperity. K tomuto cíli chceme směřovat.
Zdroj:
Projekt Luhačovské Zálesí – region zdraví, krásy, prosperity
Václavík: Luhačovské Zálesí
Pavel Studeník